A v přítomnosti šlechticů svých  všech
šlechticem jmenoval král reka z Čech:
"Hrdino chrabrý, statněs' bojoval,
až v obět i svůj život byl bys dal
za blaho Francie, za naši zem.
Jak zázrakem však byl jsi zachráněn,
bys dosáhl' slávy, reku, v dnešní den:
Já jmenuji tě naším šlechticem !"
Šlechtici všichni jemu blahopřáli
a vítali ho - reka - ve svůj střed.
"Jsi hoden, hrdino, jen slávy, chvály",
vstal ze šlechticů středu skoro kmet,
na prsou stkvěly se mu řády, kříže.
"Já statků velikých jsem reku, kníže,
mám zlata, stříbra dosti - statisíce,
však nejdražší mi z všeho Beatrice,
jediná krásná dcera, radost moje.
Jen tebe, reku, chrabrý šlechtici,
bych volil pro svou Beatrici.
Co tomu říká chrabré srdce tvoje?"

Však sklopil čelo český hrdina,
na drahou Milinu on vzpomíná,
na drahou Milinu tam v české dáli,
když při luně si lásku přísahali ...
A nesouhlasil: "Odpust, vzácný kníže !
Mě láska k jiné drahé vřelá víže,
již věrnost na věky jsem přísahal,
než na cestu jsem pro ni v svět se dal."
A na to sám král také promlouvá:
"Co může tebe ve vlast pobádat ?
Není tam míru jako bylo dříve,
není tam krále, stejně v boji pad -
a drancují tam roty loupeživé.
Snad není již tvé milé otec živ,
snad nežije už ani tvoje milá -
a nebyl by to nyní žádný div.
Od tebe by to pošetilost byla,
pro nejistotu jisté opustit.
Jen nezavrhuj vzácné  nevěsty !
V mé přízni, v důstojnostech budeš žít.
Jen zůstaň, upust zpátky od cesty !"
Rozhodl náhle osud neblahý:
zapomněl Jaroslav své přísahy,
podal knížeti svou pravici,
že rozhodl se pro Beatrici.

Tu vystoup Vojtěch z mužstva bojovného:
"Zda Vojtěcha znáš, pane, sluhu svého ?
Již tomu dlouho, více než rok celý,
co my jsme po válce se neviděli:
dnes nalez jsem Tě, zase přícházím,
a chci doprovázet tebe na cestě
do vlasti drahé, k tvojí nevěstě -
k nevěstě tvojí dávné - Milině,
již přísahal jsi lásku jedině.
Ó pane, pamatuj na věrnosti slib svůj.
Milinu milující nezrazuj !"

"Už takovýchto slov mi nemluv více !
Mou nevěstou je nyní Beatrice !
Má první láska - jako pouhý sen - .
Já, Vojtěchu, jsem nyní přešťasten !
Zůstaň zde u mne, jako druh milený,
užívat budeš se mnou štěstěny !"

"Nemohu zůstat, marně mne zveš, pane !
Já musím zpět do vlasti milované -
jen pamatuj se, pane, pamatuj -
Milinu milující nezrazuj !"

"Již řek' jsem ! Nemluv tak mi více !"
"Pak, pane, propust mě, přec půjdu jen
do drahé vlasti třeba samoten !"
"Nuž, jdi si !"

A propuštěn od pána
na koně vsedl příštího hned rána
a letem ptáka letěl celý den,
až pod ním klesl kůň již - vysílen.
A vsedl Vojtěch koně na nového
a hnal se takovým zas úprkem ...
Když ke hranicím přijel, skočil z něho
a políbil svou rodnou českou zem.

Jak šťasten, že zas v drahé vlasti byl !
Ku Praze směrem s koněm namířil.

A západy, když rudé zaplály,
zas Milina na hradních hradbách stála,
ku Praze s touhou zřela do dáli
a jako v beznaději štkala, naříkala:
"Kde drahý dlouho tak - či mrtev snad ?
Zda spatřím ho jen jednou, jedenkrát ?"

Co takto štkala hořce Milina,
v brnění lesklém rytíř z dáli jel.
"To on - to on - můj drahý hrdina,
můj drahý Jaroslav přec nezemřel !
Ó poleť, poleť, ať tě zulíbám!"

Když přijížděl už rytíř ke hradbám,
Milina vstříc mu do nádvoří spěla ...
Tu s koně seskočil. A jako střela
se vrhla s vášní rytíři na šíji ...
"Nemyl se, krásná ! Nejsem Jaroslav !
Ten čest a věrnost tobě zaprodav,
svatbu svou slavit bude ve Francii."

III.
Co takto mluvil, vladyka k nim přišel.
V náruč mu padla dcera bezmocná.
"Vím co je . Slova poslední jsem slyšel,
že zrazena je v lásce dcera má.
Ten padouch bezectný a bídný byl.
Jak oko v hlavě jsem si vychoval
jedinou dceru. On ji odloudil
a zrádně - bídák - pak ji zanechal.
Ať proklet navždy, v celé žití době
a pokoje ať nemá ani v hrobě !"

"Neklň mu otče !" - dcera v rozechvění -
"vždyť na věky mi věrnost přísahal.
Ne - ne - to nemožno, to pravda není !"

A rytíř hledí s tváře sobě sňal:
"Já pravdu úplnou vám mohu povědět,
jsem Vojtěch, jenž jel s Jaroslavem v svět."
Už uvěřila. A šla do komnat
Milina zdrcená jen lkát a lkát
a slzou v zármutku si ulehčit ...
Lkát přestala -
"Ó pomsto - pomsto sladká !
Jen ty mi vrátíš zase v srdce klid -
klid na věky ! Ó pomsto - pomsto sladká !"

A ještě téže noci otce probudila:
"Buď s Bohem, otče, na cestu se dám
a sladkou pomstu, pomstu vykonám !"

"Ó neodcházej, dcero moje milá !
Já děsil jsem se právě nyní ve snách.
Viděl jsem tebe, dcero, na marách -."
"Ó, ani před smrtí strach nezabrání
mé nutné pomsty sladké vykonání !
Ne ! Nezůstane nepomstěn - ta sketa -
kdybych jít měla na konec až světa !"

Do světa zase Vojtěch musel jet
Milinu do Francie provázet.
A marné výstrahy před obtížemi
po cestě do francouzské dálné zemi.

"Ať únavy, ať hladu, žízně zkusím,
já jeho svatbu vidět musím, musím."

A jeli přes hory a přes doly,
jak dva když spolu v jízdě zápolí.
To jízda nebyla - to letěli.
Před svatbou právě v Paříž dospěli.

Milina k svatbě též se hotoví,
v hedvábné roucho oděla se bílá -
na hlavu spletla věnec myrtový,
kalenou jedem dýku v šatě skryla
a spěla v kostel za oltář se skrýt.

Začaly zvony mocně hlaholit,
ve velechrám se slavný průvod bral,
francouzské šlechty výkvět, i sám král.

Poklekli před oltářem snoubenci,
za nimi stály panny se věnci.
Jaroslav stranou hledí k oltáři,

zří postavu tam bledou, bílou,
hledící naň i jeho milou,
strnul a zbledl náhle ve tváři -.

Obřady začly - ticho v kostele -
ruce si tiskli mladí manželé.
Když spojiti se štolou chtěl již kněz,
všech přítomných se zmocnil děs.
Milina rychle dýku chopila
a v prsou ženicha ji ztopila.


Též vlastní roucho krví zrůměnila
a klesla postava ta bledá, bílá.
Krev obou teplá splývala v tok týž.
V tom Beatrice mocně zaúpěla,
nad snoubencovou krví sešílela.
Vzrušení !
Milina je mrtva již
a Jaroslav jen chvíli ještě živ.
V tom Vojtěch zdrcen k němu pospíšiv:
"Ó odpust, pane, já jsem ve vině,
že pověděl jsem všecko Milině !"

"Ne, já jsem vinen vším - tys bez viny !
Pohřbi mě v Čechách vedle Miliny !"

Víc mluvit  nemohl. - V očích jakás touha,
již nemohl vyslovit tak bledý ret.
Zkalily se mu oči - vydechl zdlouha
vydechl zdlouha a to naposled.

Až do smrti u něho Vojtěch byl.
Když po smrti oči zatlačil,
spěl ke králi a přednesl prosbu svou,
by do Čech Jaroslava s Milinou
mohl převézti, jak chtěl umírající.

Král k tomu svolil. Zvony zvonily,
a shromáždění všichni šlechtici
šlechtice - reka - vyprovodili.
Tři zbrojnoše král poslal s Vojtěchem,
by doprovodili ho v Českou zem.

A zatím v stesku starý vladyka
na hradě Krásně stále naříká -.
Jak zbloudilý jen chodí po lesích,
vlas jeho změnil se už v jeden sníh.

Když jednou slunce spělo k západu,
blížil se povoz jakýs ke hradu.
To  z Francie již Vojtěch přijížděl.
Vladyka poznal ho a s předtuchou
zlou ze hradu vstříc Vojtěchovi spěl:
"Kde zanechal jsi drahou dceru mou ?"

"Zde vezu ji přes hory, přes doly
i s Jaroslavem - však co mrtvoly.
Na něm svou pomstu přece schladila,
potom i sebe k smrti zranila."

Stál otec zdrcen, kloně hlavu k zemi:
"Můj život ničím i se statky všemi."
Potom nad rakví Jaroslavovou:
"Ty  bídníku, jenž zničils dceru mou,
ať odplatí ti spravedlivé nebe -
ať svěcená zem nepojme tě v sebe !"

Když Milinu rakev otevřeli,
na dceru nejdražší se vrhl celý,
a zlíbav celou, bílou, mnohokrát,
zaúpěl náhle, k zemi mrtev pad.

A brzy věděli již v okolí,
že v hradě Krasně jsou tři mrtvoly.
A ozývaly se i smutné hlasy,
že zemřel celý rod vladyky Krásy.

V Kostelním Hlavně otce s Milinou
pohřbíti v jednu hrobku rodinou.
A Jaroslav - lid pouze dovolil,
by ve hřbitovním koutě pohřben byl.

Sám Vojtěch pohřbil reka proklatého,
svěcenou vodou byly slzy jeho,
modlitba vroucí byla "requiem",
kříž na něm udělal sám naposled,
odešel - výčitkami trápen - v svět,
odešel utišit je v svatou zem.

IV.
Lid vůkol nepřestal si vyprávět
o Jaroslavovi po řadu let - .
A uplynulo celé století
a večer denně bylo viděti
hřbitovním v rohu vstávat ze hrobu
Jaroslavovu bledou podobu.

Šel pozdě zvoník zvonit klekání,
zas viděl ho a slyšel volání
znít hlasem temným po sobě:
"Pokoje nemám, nemám ve hrobě.
Jdi pro kněze mi, jdi, ať pospíší
a prosbu jedinou mou vyslyší !"

Poděšen zvoník bledou se tváří
přiběhl bezduch večer k faráři.

Šel farář hned kol šíje se štolou -
zjev zažehnával vodou svěcenou.

Svěcenou vodou marné kropení,
dokud můj hrob se v jiný nezmění.
Mé kosti tady z hrobu vykopej,
blíž Miliny je - dokud čas je - dej,
bych nemusil zas celé století -
já proklatec - za viny trpěti."

Druhý den časně zrána hrobník vstal
ze hrobu kosti vykopal,
do plátna bílého je uložil
a v kapli nad vladyckou hrobkou skryl.

Nic  platno nebylo.  Neb ráno přec
u hrobky podepřen stál kostlivec.
Když do kostela lidé spěchali,
pojal je údiv, úžas nemalý.

Hrob nový téhož dne byl vykopán,
kostlivec v plátnu - opět pochován.
Však druhý den zas ranní tu dobu
kostlivec Milinina u hrobu.
Zas pochován, hrob znova vykropen -
u dveří hrobky stál zas druhý den.

Už v kostele se modlil denně lid
za kostlivcův ve hrobě svatý klid.

Modlil se s nimi u oltáře kněz,
by odvrátil Bůh od nich onen děs.
Však marné bylo všechno modlení,
svěcenou vodou hrobu kropení.
Za každé noci z hrobu vstával přec
a u hrobu stál ráno umrlec.

I nechali tam kostlivce stát dál.
S počátku každý děsil se a bál,
když kolem hřbitovní zdi jíti měl.
Však časem kostlivec tam zevšedněl.
Veškeré hrůzy kostra pozbyla -
a mládež žerty z ní si tropila.

Po letech dlouhých vojsko na koních
přijelo do všech vesnic okolních
na zimní byty - kyrysníků pluk.
V hospodách bylo veselo a hluk.
V Sudově Hlavně příliš veselí
při pitce kyrysníci seděli,
a rozjařeni bujně opilí -
s jedním se o sud piva vsadili,
že od hrobky v Hlavně Kostelním
kostlivce v noci nepřinese k nim.

Šel a na koně kyrysník vsed,
u hrobky kostelní byl pak hned.
Noc byla tichá, světlo měsíce
osvětlovalo kosti kostlivce.
Tvář vojínova hrůzou pobledla.
Přec kostlivce popadl do sedla,
a tím víc chřestil, čím víc letěl s ním
do hospody ke druhům veselým.

Než nadáli se, byl tu s kostrou zpět
a postavil ji ke stolu doprostřed.
Povstali všichni jako v jeden mžik -
vejskání, smíchy zněly v jeden křik.

Když kyrysníci chmelem opilí
už posměchů dost z kostry ztropili,
v půlnoci vojín - stoje ve slohu -
na koni hnal s ní zpět se k hřbitovu.

K rozcestí přijeli. Ach, strašná věc:
vojína náhle objal umrlec
a tiskl, tiskl pevně na hruď svou
takovou silou, paží kostnantou,
že nalezen byl ráno nebožtík,

ten statný, smělý černý kyrysník.
Nešťastný pohřben byl. A kostlivce
na staré místo dali ke hrobce.
Kříž postavili vedle rozcestí,
že stalo se tam kdysi neštěstí.

V.

Minuly zase dlouhé řady let,
přeměnil mnoho - ano celý svět -
neúprosného času ten zub hlodavý.
Jen hrobka kostry snad se nezbaví.

V Sudově Hlavně bylo veselí
zas - o svatomartinské neděli.
Muziky, tance, piva bylo dost
pro domácí i cizí, byl-li host.
Až ve svém nevázaném veselí
zas na kostlivce sobě vzpomněli.
"Kdo přinese nám kostru z hřbitova,
dostane stovku od nás doslova !"

"Chcete-li slova tedy dodržet,
za stovku kostru přinesu ván hned,"
nabízelo se děvče sloužící.

Hostinská toto právě slyšící:
"Měj rozum, děvče, střez se toho, střez,
co  bylo by pak všechněch do peněz ?
Víš, co se stalo kdys za neštěstí
vojáku tomu tam na rozcestí ?"

"Co pro mě zrazenou je na světě ?
Už žádná radost mi tu nezkvete."

Nedbajíc domluv spěchá do noci,
tou stovkou k němu chce si pomoci.
A zanedlouho s kostrou na zádech
se děvče vrací k poděšení všech.
Z nálady oné, tolik veselé
je strach a tich - jako v kostele -
vyjeven každý, poděšen a bled.
"Kostlivce odnes na hřbitov zas hned !"

"Já měla přinést ho jen mezi vás
a ne na hřbitov odnést k hrobce zas !"

Dostalo děvče stovku odměnou -
a druhou mělo zase slíbenou,
odnese-li jim zpátky kostlivce
na hřbitov vladyckém tam ke hrobce.

A s kostlivcem před samou půlnocí
pospíchá dívka, temné do noci,
pospíchá, letí, letí poznovu
do Kostelního Hlavna k hřbitovu.

A co tak spěchá, letí - divná věc:
na zádech stále těžší umrlec.
Chtíc postavit ho hrobky ke stěně
vzkřikne dívka mocí zděšeně.

Kostlivec tisk' ji mocně k prsům svým
a promlouval k ní hlasem hrobovým:
"Buď smrtí zaplatíš tu smělost svou
nebo mě smíříš s mojí Milinou.
Nevysvobodíš-li mě nyní hned,
zas budu musit čekat dvě stě let."

"Já všechno, všechno ráda vykonám,
jen pověz mi, jak učinit to mám."

"Od této hrobky kámen odvalen -
a hrobka otevřena, vstup tam jen.
Okolo jedné z rakví dvanáct svic
osvětlovati krásnou bledou líc
Miliny, již jsem svedl, uvidíš.
Tu za odpuštění mně poprosíš !"

Z náruče kostlivce se vymyká,
třese se dívka jako osika.
Ve hrobce dvanáct svící voskových
svící kol jedné z rakví kovových.
V ní jak by spala - krásná Milina.

Pokleká dívka, ruce sepíná:
"Ó, odpust tomu, jenž tě zrádně sved !"
pokoje nemá v hrobě dvě stě let.
Ó, odpust mu, ať odpustí mu Bůh
a netrápí se dále jeho duch !"

Milina hlavou pouze zatočí.
A dívce vhrknou slzy do očí,
až bez odpuštění se navrátí,
že životem svou smělost zaplatí.

Jak vyšla z hrobky, kostlivec se ptal,
zda nadarmo ji prosit neposlal.
"Ach, marna prosba moje k Milině,
ta zakroutila hlavou jedině."

"Jdi ještě jednou, prosbu opakuj,
nechceš-li tady ztratit život svůj !"

Šla dívka k Milině zpět prosit dál:
"Ó, odpust tomu, jenž tě oklamal !
Pro všechno nejdražší kdys pro svoje
odpust mu, ať má v hrobě pokoje !"

Milina zase hlavou zatočí.
Dál marně děvče prosbou útočí ...
Zoufale z hrobky ven se potácí,
bez odpuštění zas se navrací.

"Jen vrať se, dvanáctá než odbije,
než kámen hrobku zase přikryje.
Čas kvapí - v hrobku vrať se potřetí,
sic budu stát tu zas dvě století,
ty životem svou smělost zaplatíš !
Jen pospěš, pospěš - málo času již !"

Jde děvče zpátky, k rakvi pokleká:
"Milino, Milino, čas nečeká !
Po třetí prosím tě - už naposled:
Jaroslavovi odpust, jenž tě sved !
Ach, nade mnou se smiluj, nade mnou,
od milence též zrádně svedenou !
Bez odpuštění když se navrátím,
životem svým to jistě zaplatím.
Zahynu já i s plodem pod srdce,
tak slíbeno mi bylo umrlcem."

Pohnula sebou mrtvá spanilá
a ke zrazené dívce pravila:
"Jen pro plod, který máš pod srdcem svým,
Jaroslavovi všechno odpouštím !"

Milina zmlkla - mrtvá zase líc,
rakev se zavřela a dvanáct svíc
uhaslo, ve tmě - všechno v jeden ráz.
Dívka se děsí - po těle jde mráz -
i zapomíná, kde se ocitá -
po dlouhé chvíli teprv procitá ...
Když polomrtva přišla nazpátky -
po kostlivci už ani pohádky.