Před dvěma sty lety byl
Hlavenec s celým okolím svědkem nejskvělejší éry našich lesů,
jež se od pradávných dob nazývaly Borem. Tyto lesy mezi Jizerou
a Labem byly zbytky pomezních hvozdů, jež tvořily přirozenou
hranici mezi Čechy a Pšovany. Bor byl od nepaměti knížecím
lovištěm a čeští panovníci sem často zajížděli k lovecké
kratochvíli se svými pestrými a bujarými družinami. Již Karel
IV., Otec vlasti, rád na boleslavsko (přesněji Toušeň) zajížděl,
ale teprve za Habsburků nastala nejslavnější doba brandýského "fořstu",
který zde v těchto hranicích zřídili páni Krajířové. Z celého
Boru byla zřízena nákladná obora s hojností jelenů a srnců,
kteří se zde zdržovali, černá zvěř černá milovala močálovité
lesy u Káraného, kde četná labská a jizerská ramena tvořila
močály a bahniště, bažanti byli pěstováni v pěti bažantích
oborách. V letech 1549-1560 zde byl uskutečněn pokus
aklimatizovat zubry a na zkoušku jich byl pár vypuštěn do lesů,
tam se jim ale nelíbilo a raději se toulali po blízkých vsích.
K ochraně a chovu zvěře byla založena celá kasta lesních
zřízenců, tak zvaná "jagrparta". Byli to fořstmistři, knechti,
plonknechti, kšírmistři, podkšírmistři atd. V Brandýse (1582)
byly dva psince.
Zdejší koroptve byly posílány až do Vídně, kam musel hejtman
posílat zprávy o stavu zvěře. Po lesích byly zřizovány zelené
boudy, odkud se střílelo na zvěř a v Hlavenci a na Opočně nad
Jizerou byly k pohodlí panstva vystavěny "jágrhausy" nebo "lusthausy",
útulné zámečky.
Přirozeně, že lesní zvěř mnoho škodila osadníkům v polích.
Zvláště po 30.leté válce, kdy se příliš rozmohla a těšila se
přízni a všemožné péči, trpěli poddaní nejvíce. Roku 1683
stěžovali si rychtáři a sousedé zálabských obcí ležících ve "fořstvu"
u komory české. Jejich stesky však byly vyslyšeny jen zřídka,
neboť vše bylo podřízeno ochraně panských lovišť. Fořstmistři
sami trestali lid a byli všemocnými pány. Jak poznamenává
soudobý kronikář: "Kdo se do
jagrhausu dostal, ten na svém zdraví a životu újmu utrpěl. …
Obecní lid nesměl ani okoli roští jíti. Kdo byl přistižen, že si
koroptvičku chytl, nebo jak na zajíce líčil, byl k smrti zbit.
Na "jagrhause" měli mučidla, do kterých pytláka kladli a tu ho
mládenci neb hajní tak ztloukli, že mnohý jim pod rukama skonal.
Často pouhé nařčení, jehož užívali špatní lidé k pomstě, stačilo
aby si nařčený musil ke ztýrání do této stolice lehnouti. Psi v
těchto vsích měli na předních nohou pazourky usekané, aby
nemohli běhat, kočkám uši řezali, aby jim do nich rosa padala,
neboť tak kočka na lov raději nevychází..“
O
škodách, jež museli poddaní trpět si můžeme učinit malou
představu záznamem z r. 1764, kdy arcikníže Leopold s velikou
družinou šlechty mezi Brandýsem a Kostelcem ulovil na 18.000 (t.j.
osmnáct tisíc) zajíců. Dovedeme si zajisté představit, kolik
zvěře tedy v lesích a polích muselo být. Vše bylo podřízeno
lovu. Když zvěř již příliš nějakou vesnici ohrožovala, tak bylo
rozhodnuto raději vesnici zrušit (viz. Otradovice).
Ze všech panovníků především
Rudolf II. a Karel VI. přivedli
myslivost v Boru k opravdovým mocnářským výšinám. Rudolf
II. položil základy a Karel VI.
přivedl zdejší hony na samý vrchol dokonalosti. Do
hlaveneckých lesů vypustil i šest krásných bílých
sibiřských jelenů, jež mu daroval car Petr I. Veliký. Byli
určeni štvanici ke korunovačnímu lovu. Avšak
hrabě Špork, pán na Lysé, mu
jednoho zastřelil a musil zaplatit 5.000 dukátů pokuty.
O honu 30. června 1721 zastřelila zde císařovna Kristina
od 10. hodin dopoledne do 3 hodin odpoledne vlastní rukou
57 jelenů, 11 laní a 4 kolouchy. Jaké to jemné
aristokratické srdce ženy. (Císařovna seděla za stolem v
ohradě, kam jí nadháněči vháněli odchycenou zvěř.)
Za 15 dní v těch
letech bylo císařskou družinou postříleno 195 jelenů, 41
laní, 21 kolouchů, 314 daňků, 137 srnců, 356 sviní, 250
loňských selat, 43 lišek, 7 zajíců ..... masakr, jakého
zajisté málokteré lesy v tak krátké době viděly.
Nejskvělejší hon byl pořádán 3. listopadu 1723,
v den sv. Huberta, patrona lovců. V tento mlhavý podzimní
den sezval císař Karel VI. na
Brandýs k velikým honům veškerou šlechtu přítomnou na
korunovačních slavnostech v Praze ve dnech 5. až 8. září
tohoto roku.
Byla zde přítomna císařovna Alžběta Kristina, arcikněžny
Marie Terezie a Marie Anna. Pořadatelem honu byl nejvyšší
lovčí hrabě Dietrichštejn. Dějepisec J. V. Prášek podle
historických zdrojů uvádí, že střelců se počítalo na 1000
a honců prý bylo až 40000, bohužel však neuvádí jeho
výsledky.
Po lovu se odbývala hostina pod stany pod vsí Hlavencem.
Jakmile císař a hosté zasedli ke stolům, vyzývali někteří
páni hraběte Šporka, pána na
sousední Lysé, aby dal zpívat novou píseň loveckého řádu
sv. Huberta, jejž sám založil. Špork
se na oko zpěčoval, ale když i sám
císař vyslovil toto přání, zavolal skryté zpěváky s
kapelníkem Tobiášem Seemanem a ti před císařským stanem
zapěli píseň. Hrabě Špork stojíc v
jejich čele, pronesl po jejím doznění oslavný přípitek na
zdraví císaře Karla VI., načež
všichni hosté povstali a zazvonili stříbrnými poháry.
Císař vyšel ze stanu a Špork mu
podal na zlatém talíři řád sv. Huberta a miniaturní zlatou
loveckou trubku, kterou zavěsil
císaři pod řád zlatého rouna.
Na to se zapsal císař do řádové
knihy se slovy: "Nyní jsme se také my zapsali do Vaší
řádové knihy!"
Při hostině daroval Špork vévodovi
lotrinskému a knížeti Schwarzenberkovi krásně illuminovaná
řádová pravidla a ostatní členové družiny dostali výtisky
jen zdobené rytinami.
Přijetí řádu císařem chtěl Špork
důstojně a trvale oslavit, proto na místě této události
dal v letech 1724-25 postavit pomník
se sochou císaře vytvořený rukou
sochaře Matyáše Brauna. Tento krásný pomník obsahuje
známý výjev - akvitánského vévodu Huberta, vášnivého
lovce, jenž pronásledoval jelena, který se mu náhle zjevil
s ozářeným křížem na hlavě. To bylo podle legendy příčinou
obratu v životě Hubertově, který po smrti své choti
vstoupil do kláštera a r. 727 zemřel jako biskup v Lutichu,
uctíván jako patron lovců.
Lovy a hony v hlaveneckých lesích trvaly až do roku 1765.
Bažantnice nad vsí byla zrušena teprve r. 1858.
|
